Sklo pěkně prosím patří do ZELENÉHO nebo BÍLÉHO kontenjeru.

Podle tabulky vlevo jednoduše určíte co je sklem vhodným k recyklaci.Taky Vás zajímá proč jsou v některých lokalitách kontejnery jak na bílé tak i na barevné sklo a jinde jen na barevné? Je to proto, že při dalším zpracování barevného skla jeho kvalitu sklo bílé neovlivní. Ovšem naopak, mezi bílé sklo se nesmí dostat sklo barevné. Proto tam, kde se bílé sklo nezpracovává jsou pouze kontejnery na sklo barevné..

BÍLÝ KONTEJNER:

1. Pouze bílé sklo, což jsou čiré průhledné lahve, zavařovací sklenice a skleněná nádoby z domácnosti – ne  však z varného skla (nic jiného tam, prosím, neházejte)

ZELENÝ KONTEJNER:

1. Lahve z barevného skla (od piva, vína, limonád)
2. Tabulové sklo, sklenice
3. Skleněné obaly od léků

Před vyhozením není třeba odstraňovat etikety ani kovová víčka.

Nezapomínejte, že některé lahve jsou vratné. 🙂

NERECYKLUJEME A DO KONTEJNERŮ NELÁDUJEME:

1. Keramiku, porcelán
2. Zrcadla, plexisklo, sexysklo
3. Autosklo, drátované sklo
4. Varné sklo
5. Žárovky, výbojky a zářivky
6. Obrazovky monitorů, televizí a různé displeje

Základní surovinou pro výrobu skla jsou tzv. sklářské písky s obsahem oxidu křemičitého (60-80 %). Dále to jsou oxid vápenatý, draselný a sodný. Dohromady se tomu říká tzv. „kmen“.  K tomuto kmeni se pak přidává během tavení i sklo odpadní, tedy recyklát a to ve formě jednodruhových střepů. V některých případech se ještě přidávají barviva a další speciální příměsi v případě výroby specifických druhů skel.

Sklo se taví při teplotách kolem 1550°C. (Křemenné sklo pak okolo 2000°C.). Je logické, že roztavit pec do takové teploty je náročné na energii. Tato část výroby skla je tedy energeticky nejnáročnější. Po roztavení je třeba sklo paradoxně ochladit.

Sklo dělíme na bílé a barevné. Rozbitné a nerozbitné a na čisté a špinavé. Sklo má tu výhodu, že se dá teoreticky recyklovat do nekonečna – je zkrátka nesmrtelné. Jen ho musí někdo házet do těch správných kontejnerů.

Sklo se k recyklaci dostává z průmyslu i z domácností.

V poslední době je sklo čím dál tím více nahrazováno plasty. Nejspíše proto, že k výrobě plastů je zapotřebí ropa, jsou lehčí a především výroba plastů vyjde nejspíše levněji než výroba skla.

RECYKLACE TUNY SKLA MŮŽE UŠETŘIT AŽ 1,3 TUN NOVÝCH VSTUPNÍCH SUROVIN

Podle propočtů vyhodí člověk ročně kolem 20ti kilogramů skla. Toto množství pak dělá přibližně 9% celkového obsahu komunálního odpadu. Při třídění skla je důležité dbát na dělení skla bílého a barevného a taky si dát pozor, abyste se nepořezali.

Výhodou recyklace skla je úspora primárních zdrojů surovin a energie. Kvalita skla se použitím recyklátu (při zachování náročných požadavků) nesnižuje a do výrobní směsi lze přidávat až 80% střepů z vytříděného odpadu! Většina skla se zpracovává ve dvou sklárnách, na jižní Moravě a na Teplicku.

Pokud se ze starého skla nestane sklo nové, použije se skelná drť do izolačních materiálů, brusiv nebo betonových směsí.

Evropská federace výrobců skla (FEVE) konstatuje, že průměrná míra recyklace obalového skla na území Unie je kolem 68%. Za rok 2010 se v celé EU odevzdalo k recyklaci něco kolem 25 miliard lahví a dalších skleněných obalů. Tím došlo k úspoře zhruba 12 000 000 tun surovin (vápenec, písek, soda). Spekulativně lze také říci, že do ovzduší nebylo vypuštěno 7 milionů tun CO2 (což představuje stažení zhruba 4 milionů aut z provozu).

Druhy Skla

Sodnovápenaté sklo. To se vyrábí tavením zmíněných sklářských písků s vápencem a sodou. Jedná se o nejvíce využívaný druh skla, který nachází uplatnění při výrobě tabulového skla, sklenic nebo lahví.

Křišťálové sklo. Někdy se mu říká dráselno-vápenaté. To se vyrábí tavením sklářských písků s vápencem a potaší. Vzhledem k tomu, že je poněkud tvrdší, hůře roztavitelné a stálé, používá se k výrobě chemického skla a pro účely dekorativních sklářských výrobků.

Křemenné sklo. To nám vznikne tavením ve vakuu při teplotě úctyhodných 2000°C. A to z čistého křišťálu nebo žilného kamene. Má velmi vysokou teplotu tání a proto se využívá k výrobě světelných zdrojů. Zajímavé je, že toto sklo neabsorbuje ultrafialové záření.

Draselno-olovnaté sklo. Do tohoto druhu skla se přidává olovo. Má pak vysoký lesk, lomí zajímavě světlo a ještě zajímavěji rozptyluje barvy. S oblibou se brousí a logicky se využívá tam, kde je třeba dosáhnout vysoké estetiky skla. Nejčastěji je používáno v bižuterii nebo při výrobě křišťálových lustrů.

Vodní sklo. To není nic jiného než obchodní terminologie tavenin alkalických křemičitanů. To se využívá jako pojivo, impregnace či plnidlo.

Borito-křemičité sklo. To obsahuje oxid boritý a vykazuje vysokou odolnost proti chemické korozi. A protože má nízký koeficient tepelné roztažnosti tak je odolné i proti teplotním změnám. Vyrábějí se z něj pomůcky do laboratoří, svítidla, obaly na agresivní chemikálie a v neposlední řadě i varné nádoby.

Kromě toho se vyrábějí samozřejmě i další druhy skel. Jejich složení se přizpůsobuje jejich využití. Jen namátkou jmenuje optická skla, obrazovky, sklokeramiku nebo glazury.

Samostatnou kapitolou je tzv. pěnové sklo.  Při zpracování odpadního skla vzniká i obrovské množství střepů, pro které není využití.