Kopaničářská kolonizace

Kopcovitá oblast Lopeníku tvořila dlouho spornou a nestabilní hranici mezi Moravou a Uhrami. Nevyskytovala se zde ucelená zástavba, jednalo se spíše o shluk jednotlivých samot vzdálených od sebe stovky metrů. Až po definitivním připojení oblasti k Moravě roku 1784 zde započalo systematické klučení lesa a osidlování svahů. Odlesněná půda byla obyvateli obdělávána motykou, tedy kopáním. Charakteristické osídlení kopanického typu tehdy představovala chalupa obklopená vyklučenými pozemky – kopanicemi, pastvinami a lesy. Odtud pochází názvy Kopanice a Kopaničář.

Život v nadmořské výšce okolo 500 – 600 metrů n. m. nebyl snadný. Podnebí je zde drsnější a oblast má neúrodnou kamenitou půdu a omezené zdroje vody. Celý region dlouho trpěl velmi špatnou dostupností a obyvatelé byli víceméně izolováni od okolního světa. Lidé zde žijící se museli naučit naplno využívat možností a zdrojů ve svém bezprostředním okolí.